Mykola Kušnarjov: Černihivský volejbalista v ruském zajetí

Mezinárodní olympijský výbor oznámil jména 14 Rusů a 11 Bělorusů, kteří jsou pozváni k účasti na olympijských hrách v Paříži.Konkrétně Bělorusko bude na soutěži reprezentovat vzpěrač Javhenij Cichancov a rusko pak Načyn Monhuš, rodák z Tuvy.Tento seznam však není konečný a Rusů a Bělorusů může být na OH 2024 ještě více.

Прочитати цей текст українською мовою можна тут 

Šo tekstu latviešu valodā varat izlasīt šeit

Diesen Text können Sie hier auf Deutsch lesen

Puteți citi acest text în limba română aici

Šį tekstą lietuvių kalba galite perskaityti čia

Можете да прочетете този текст на български тук

Soutěžit se sice bude pod neutrální vlajkou (ovšem v případě jejich úspěchu na to ruská a běloruská propaganda „zapomene“ a nazve sportovce tím, čím jsou – Rusy a Bělorusy), ale protiválečná prohlášení se nám nepodařilo najít výše zmíněných Monhuše a Cichancova.Dá se tedy říci, že oni, stejně jako většina jejich kolegů, pokud otevřeně nepodporují genocidní válku, kterou rusko vede v Ukrajině s podporou Běloruska, tak se této okupační válce alespoň nebrání.

Olympijský výbor Běloruska přitom zůstal... nespokojen s rozhodnutím MOV, který aktuálně nepřijal všechny sportovce, které Bělorusové chtěli v Paříži vidět:

-Nepochopení a rozhořčení jsou způsobeny neprůhlednými přístupy a závěry tzv. komise pro kontrolu neutrálního statusu sportovce pro přijetí na hry, - stojí v prohlášení organizace v čele se synem běloruského prezidenta  Alexandra Lukašenka - Viktar .

Ukrajinští sportovci se přitom nejenže nemohou za běžných podmínek připravit na olympiádu ve své zemi: zde stačí zmínit, že ze šesti stadionů v Černihivu bylo pět poškozeno nebo zničeno při obléhání města rusko-běloruštimi okupanty... Bohužel ne všichni ukrajinští sportovci měli šanci se alespoň pokusit kvalifikovat na hry v Paříži:

Při obraně Ukrajiny v listopadu 2023 zemřel Vsevolod Bodun, bývalý fotbalový hráč menské Interahrosystem. V červnu 2024 padl v bojí z ruskými teroristy Andrij Pedora, bývalý ukrajinský hráč černihovského volejbalového klubu „Burevisnyk“.

A to zdaleka není úplný seznam.Ještě v únoru 2024 informovalo Ministerstvo mládeže a tělovýchovy Ukrajiny o 443 ukrajinských sportovcích a trenérech, kteří zemřeli během rusko-ukrajinské války.

Tento článek ale bude hovořit o něčem jiném – o sportovci, který provede pořádání olympijských her v roce 2024 v ruském zajetí, ve kterém je více než 2 roky.O bývalém hráči elitní divize ukrajinského volejbalu Mykolovi Kušnarjovovi.

Centrální blokař Super Ligy

Mykola se narodil v roce 1991 v ukrajinském městě Luhansk.Tam v sedmé třídě začal s volejbalem - nastoupil na krajskou vyšší školu tělesné výchovy.

- „Mykola chodil na velmi dobrou školu, takže měl vysokou obecnou úroveň“, - vzpomíná bývalý hlavní trenér Černihiv "Burevisnyk" Volodymyr Žula a dodává: - „Hlavní kvalitou Mykoly byla spolehlivost“.

Mykola Kušnarjov nezačal hrát na úrovni dospělých v ukrajinském Luhansku, ale na druhé straně Ukrajiny - v Užhorodu.O pár let později v roce 2010 se devatenáctiletý centrální blokař přestěhoval na východ Ukrajiny do města Černihiv (tamní tým ve stejném roce poprvé vstoupil mezi elitu ukrajinského volejbalu, mužskou Superligu).

- „Mykola nevyčníval s útokem, ale byl blokátorem od Boha“, - říká Bohdan Tatarenko, bývalý partner "Burevisnyk" a v současnosti spoluředitel Charkivské "Právnické akademie".

Trenérem mladého volejbalisty se stal Volodymyr Zhula, bývalý hráč národního týmu Ukrajiny a účastník prvního volejbalového mistrovství světa pro naši zemi. Následně měl Mykola Kushnaryov čas hrát pod vedením svého jmenovce a ikonické osoby pro "Burevisnyka" - Mykoly Blahodarnoho:

 - Mykola Petrovyč bydlel na ubytovně společně se svými spoluhráči. Nenásledoval je krok za krokem, ale jednal s nimi jako se svými vlastními dětmi - dával pozor na to, co dělají, - vzpomíná Mykolova manželka Natalija Kušnarjova.

Tehdy tým nezůstal pozadu - v sezónách 2012/13 a 2013/14 obsadil Burevisnyk společně s Mykolou Kušnarjovem dvakrát za sebou čtvrté místo v ukrajinské superlize.

- „Mykola byl týmem respektován a milován. Obvykle hrál v hlavním týmu, měl dobré blokařské schopnosti. V běžném životě byl klidný a přátelský. Bohužel utrpěl zranění ramene“,-  říká další expartner Mykoly Kušnarjova, aktuálně záložník chmelnyckého „Podilja“ Volodymyr Borysenko.

Právě zranění v sezóně 2013/14 se stalo pro 23letého (tehdy) volejbalistu klíčové:

- „Chrupavka v jeho rameni praskla. V Ústavu traumatologie a ortopedie Národní akademie lékařských věd Ukrajiny byla provedena operace a podstoupil rehabilitaci. Zdravotní stav byl normální - paže a rameno nebyly vizuálně pozoruhodné, ale po každé hře pociťoval  bolest. Cítil, že už nemůže vrátit sílu, kterou měl před zraněním...“ - říká Natalija.

Proto v roce 2014 Mykola ukončil profesionální sport a začal novou etapu svého života - vojenskou kariéru, vstupem do Národní gardy Ukrajiny. Volejbalu se sice nakonec nevzdal, ale hrál v soutěžích mezi sportovními veterány a armádními muži.

Natalija a Mykola

Doma na Mykolu čeká rodina - manželka a syn. Natalija potkala svého budoucího manžela na... studentské koleji v roce 2010.

- „Znáte přísloví: jak si to osud najde doma na sporáku“. - vzpomíná jeho žena Natalija na její známost s Mykolou. – „Bydleli jsme s přítelkyní na ubytovně: chodila s volejbalistou a Mykola byl na návštěvě. Byl leden…“

Natalija přijela do Černihiva z Dobrjanky (téměř na hranicích s Běloruskem). Dívka v době seznámení již vystudovala univerzitu v oboru vzdělanostní učitelkou dělnického výcviku, techniky a informatiky. Na univerzitě zůstala pracovat jako vrchní laborantka a zároveň studovala na v doktorském studijním programu. Mykola bydlel na ubytovně, vždyť spolu s hraním za „Burevisnyk“ studoval vysokou školu, obor „Tělesná výchova“.

- „Chodili jsme spolu dva roky. A pak se vzali. V listopadu bude 12 let jak jsme manželé“, - říká Natalija.

Pár má vážný rozdíl ve výšce, protože Mykola je poměrně malý i podle volejbalových standardů - 2 metry 2 centimetry a Natalija - 1 metr 63 centimetrů. To však lásce nezabránilo:

- „Ano, Mykola není malý na výšku. Vždy se cítím bezpečně. Mohu si dovolit nosit vysoké podpatky, nebo být úplně bez podpatků... I když nejde o to, jestli jsi vysoký nebo nízký. Měl by se ti líbit člověk, ne jeho výška. Mykola je milující manžel a otec, je to on, kdo proměňuje sny mého syna a mé sny ve skutečnost“.

Ochrana Černobylu a zajetí

Mykola vstoupil do ukrajinské národní gardy již před dlouhou dobou – v roce 2014.

V té době začala současná rusko-ukrajinská válka (nejprve rusko anektovalo ukrajinský Krym, a poté se pokusilo dobýt východ Ukrajiny). Mykola nebyl v zóně protiteroristická operace na východě Ukrajiny. On pracoval v jiném důležitém zařízení - zajišťovál bezpečnost ukrajinské jaderné elektrárny v Černobylu.

Jak ví téměř celá planeta, v Černobylské jaderné elektrárně v roce 1986 došlo k havárii, která způsobila ekologickou katastrofu globálního rozsahu. Ačkoliv je nyní situace kolem jaderné elektrárny pod kontrolou, černobylská zóna je stále zamořena radiací, takže se v ní dá pracovat jen za zvláštních podmínek:

- „Samozřejmě, že následky katastrofy pociťujeme dodnes. Národní gardisté ​​během své služby nosili skladovací zařízení - existuje speciální oddělení, které zajišťovalo, že dávka záření nepřekročí normu“, - říká paní Natalija.

Mykolova pracovní doba v jaderné elektrárně byla dle zvláštního pracovního režimu. Ale před zahájením totální invaze, kdy ruské a běloruské jednotky již byly umístěny poblíž hranic Ukrajiny (jak řekli - pro vojenská cvičení), byly v Černobylské jaderné elektrárnězavedeny posily:

- „Na stanici vstoupil 21. února 2022. Posily byly zavedeny v jaderné elektrárně v Černobylu 15. února, ale po 15. se vrátil domů. A 21. dne nastoupil na dva týdny. Domů se však nevrátil...“ – vzpomíná paní Natalija.

První den totální invaze ruska v Ukrajinu, když se ruské jednotky z běloruské strany probíjely jak do Černobylu, tak do Černihova, zavolal Mykola domů a ujistil své blízké:

- „Večer 23. února jsme se s dítětem vrátili z tréninku a udělali domácí úkoly. Šla jsem spát pozdě. Ale v 5 ráno mě Mykola vzbudil telefonátem. Nevyděsil se, řekl klidným hlasem: "Natašo, probuď se." Řekl, že není vše v pořádku, ruské vojenské jednotky vtrhly v Ukrajinu, jejich počet je obrovský, míří k Černobylu, je možné obklíčení kvůli zákazu vedení aktivních bojů na území jaderného zařízení... Řekl : „Pamatuj, že jsi žena vojáka a musíš být silná a statečná,“ - říká manželka volejbalisty.

Vše se stalo tak, jak Mykola tušil. Ruské státní vojenské jednotky, ignorující všechny mezinárodní normy týkající se zákazu nepřátelských akcí na území jaderných zařízení, vstoupily do ukrajinské jaderné elektrárný, ruští okupanti okupanti hrozili zahájením bitvy. Pokud by se ukrajinská národní garda bránila, svět by znovu mohl pocítit následky jaderné katastrofy, kterou by bylo v době války ještě obtížnější potlačit.

24. února 2022 byl Mykola Kušnarjov spolu s dalšími ukrajinskýmí příslušníky národní gardy zajat. Ukrajinci byli v jaderné elektrárně ruskými vojáky drženi dlouhou dobu. Během této doby dostali ukrajinci 7měsíční dávku záření.

Až do 8. března 2022 mohl Mykola volat svým příbuzným na mobilní telefon. Poté byly ukrajincům telefony odebrány a komunikace se ztížila: příslušníkům ukrajinské národní gardy zůstal jeden pevný telefon. Dovolat se mu ale bylo možné až ze Slavutyče. Příbuzní válečných zajatců, kteří žili ve Slavutyči, byli „prostředníky“ a přikládali své mobilní telefony k přijímači pevné linky:

- „Sotva jsem slyšela (samozřejmě i on), přesto jsme si takto mohli povídat 2 minuty. Tak málo, protože měli jeden telefon pro 169 lidí...“ - říká paní Natalia.

Jak se ale nyní ukázalo, tento „rozbitý telefon“, s jehož pomocí příbuzní komunikovali se zajatci v březnu 2022, byl „luxus“.

31. března 2022 ruské vojenské jednotky ustupující z území Kyjevské a Černihivské oblasti odvezly zajatce na ruské území. Natalija tedy naposledy mluvila se svým manželem před více než 2 lety (30. března 2022).

V srpnu-září 2022 přišly dopisy všech vězňů jejich příbuzným v Ukrajinu se stejnou krátkou větou v cizím jazyce-ruštině: „Jsem naživu a zdráv. Vše dobré".

-„Toto byl jediný dopis od Mykoly, který jsme za celou tu dobu dostali. Ani další hovory nebyly“, - říká manželka pana Mykoly.

A to je porušení mezinárodního humanitárního práva a Ženevských úmluv o zacházení s válečnými zajatci.

To však není jediné porušení ze strany ruské federace. Je známo, že po Černobylu byli vězni přiváženi do ruského Novozybkiva, což je, jak poznamenává paní Natalija, také místo znečištěné po havárii jaderné elektrárny Černobyl (jihozápadně od města již začíná oficiálně neobyvatelná zóna). Ukrajinci měli být drženi ve speciálních táborech, ale místo toho rusko drželo ukrajinský vojenský personál v dočasných detenčních centrech, která jsou určena pro běžné zločince.

Po roce v Novozybkově byli ukrajinci jak věznené transportováni do jiných oblastí ruska.

-„Dnes nelze s jistotou říci, kde je můj manžel. V lednu 2024 došlo k výměně z oblasti Tula - tři se vrátili a řekli, že neviděli Mykolu, ale během hovoru slyšeli příjmení mého manžela a že na to reagoval“, - říká Natalija o nejnovějších informacích o jejího manžele.

Od ledna 2024 však uplynulo téměř šest měsíců. A teď se s jistotou neví nejen za jakých podmínek, ale ani kde je Mykola Kušnarjov. Není znám ani jeho zdravotní stav. Jiná věc se ale ví - zejména většina těch, kteří strávili delší dobu v zóně radiační kontaminace, a těch, kteří se již vrátili ze zajetí, mají problémy se štítnou žlázou přinejmenším.

Rodinný boj

Příbuzní zajatých příslušníků Ukrajinské Národní gardy se sjednotili v komunitě, která se již více než 2 roky snaží vrátit své příbuzné nebo bratry ze zajetí:

- „To, že jsou naši příbuzní v ruském zajetí, je samozřejmě tragédie. Ale i tak máme relativně štěstí, protože my, příbuzní, jsme v Černihově a Slavutyči a víceméně jsme se znali ještě před začátkem totální ruské invaze v Ukrajinu. Tak jsme se rychle spojili. Nyní máme ve sdružení více než 200 příbuzných. I ti, kterým již byli vráceni blízcí, neopouštěji sdružení a pomáhají nám, dokud se všichni nevrátí. Připojují se i ti, kteří se vrátili ze zajetí. Náš slogan zní: „Společně až do konce,“ - říká paní Natalija.

V roce 2022 mohli obyvatelé ukrajinského města Černihiv vidět billboardy připomínající nutnost návratu ukrajinců vězněných ruskou federaci z černobylské jaderné elektrárny – tyto akce prováděli příbuzní na vlastní náklady.

Jak říká Natalija Kušnarjova, aby najít a vrátit své příbuzné, napsali tisíce osobních a společných prohlášení a výzev, uskutečnili stovky setkání a porad, zejména na Koordinačním velitelství pro zacházení s válečnými zajatci, Spojeném centru pro koordinaci pátrání a propouštění válečných zajatců Bezpečnostní služby Ukrajiny, Úřadě komisaře Nejvyšší rady Ukrajiny pro lidská práva, Hlavním kanceláři Národní gardy Ukrajiny. Setkali se zástupci ministerstva vnitra, ministerstva zdravotnictví a ministerstva zahraničních věcí Ukrajiny. Příbuzní černobylských vězňů se zúčastnili desítek mezinárodních jednání s velvyslanci zemí, zahraničními diplomaty, zástupci sekretariátu Pracovní skupiny OSN, zástupci nezávislé mezinárodní vyšetřovací komise OSN na Ukrajině, zástupci delegací účastnických zemí OBSE atd., atd. atd.

- „V jaderné elektrárny v Černobylu bylo zajato ruskou federaci 179 občanů Ukrajiny. Při rotaci ukrajinských zaměstnanců jaderné elektrárny bylo vráceno 9 žen a jeden muž. Ostatní byli odvezeni do ruska. Nyní 89 obránců jaderné elektrárny v Černobylu zůstává v zajetí“, - říká Natalija.

Poslední výměna proběhla 31. května 2024. Poté se ze zajetí vrátilo 14 příslušníků národní gardy Ukrajny. Fotku jednoho z ukrajinců, Romana Horilyka, obletěla světová média, protože vyhublý muž vypadal jako vězeň nacistického koncentračního tábora ve 40. letech 20. století.

- „Lidé přežili mučení, zneužívání, bití. A není to jen jednou. Byli denně biti, byli biti holemi, židlemi, elektrickými šoky... To je každodenní těžké týrání. Nechápu, jak můžete takhle rusko zneužívat lidi. Prostě mi to nejde do hlavy“, - říká manželka Mykoly Kushnaryova.

Zda jsou mezi vyměněnými i jejich blízcí, se příbuzní dozví poté, co se zajatci dostanou na území ovládané Ukrajinou:

-„Nám začaly psát (do chatovací místnosti rodin vězňů černobylské jaderné elektrárny, - pozn.), že jsem dostala zprávu z Koordinačního velitelství... Je tam emoce“, - říká paní Natalija o tom, jak příbuzní zjistí, kdo měl to štěstí, že čekal na své blízké ze zajetí, a kdo další bude muset čekat. -  Už se „profesionálně“ chováme a zadržujeme bolest a strach tak, že si někteří lidé mohou myslet, že jsme šťastní. Je to ale velmi náročné jak fyzicky, tak psychicky“.

Kromě manželky Nataliji čeká Mykolu doma i syn Jevhenij. Když byl táta zajat, bylo chlapci 8 let, nyní je mu 10.

- „Okamžitě jsem řekla svému synovi, že táta byl zajat občany ruské federace. Samozřejmě, že byl naštvaný, a dokonce plakal, když Mykola mohl ještě zavolat. Ale manžel ho cvičil, že jeho syn by měl být silný a statečný a chránit svou matku. Takže se vidí jako můj dočasný strážce a ochránce: dokud se táta nevrátí. Chápe, že v zemi je válka, ví, že něčí otec je v první linii, zná děti, kterým otec už bohužel zemřel… Syn ví o každé výměně a doufá, že se tatínek brzy vrátí. Během války vyrostly děti nad svůj věk, zejména ty, které nyní nemají rodičovskou podporu, ale cítí ji. Jevhenij je hrdý na svého otce, je si jistý, že v zajetí vydrží a brzy budeme spolu“, - říká manželka válečného zajetce, byváleho volejbalového sportovce.

Natalija říká, že každé ráno a večer svého manžela v duchu zdraví a přeje mu dobrou noc. Natalija veškerý svůj volný čas od práce a aktivit s dítětem věnuje jedinému cíli - návratu manžela z ruského zajetí: píše výzvy, chodí na schůzky a konference…

- „V květnu jsme jeli do Varšavy - tam bylo jednání s pracovní skupinou Organizaci spojených národů pro násilná a nedobrovolná zmizení. Podali jsme odvolání. Byli mezi námi i ukrajinští vojáci, kteří se vrátili ze ruského zajetí – žijící pamětníci.  Jejich svědectví rozplakalo představitele různých zemí i překladatele... Normální člověk nemůže v klidu naslouchat takovému zneužívání, nemůže nereagovat na hrůzy, které naši muži v ruském zajetí zažívají, - říká Natalija.

Přitom ani Červený kříž nemá přístup k ukrajinským válečným zajatcům (jak by to mělo být, kdyby nepřítelem naší Ukrajinské země byl někdo, kdo cti mezinárodní pravidla):

- „Mezinárodní výbor Červeného kříže říká, že takovou možnost nemají, rusko nedovoluje, nepovoluje...“ - zdůraznila paní Natalija.

Jak říká Natalija Kušnarjova, Rusko odmítlo vytvořit smíšené lékařské komise, které by měly být v souladu s Ženevskými konvencemi. A to se na jednu stranu není čemu divit, vzhledem k tomu, v jakém stavu se vracejí ukrajinští váleční zajatci (ani mezi maniaky se nebude každý chlubit, co udělal...). Na druhou stranu Ukrajina umožňuje představitelům Červeného kříže kdykoliv navštívit ruské občany, je povolena korespondence s příbuznými, telefonáty domů atd. A když jedna strana ve válce hraje podle pravidel a druhá není těmito pravidly omezena... (zde by se toho dalo napsat hodně, ale většina metafor, které mě napadnou, není příliš cenzurní... Nejslušnější je takovou válku srovnat s bojem prvního boxera střední váhy, který má jednu ruku svázanou proti těžké váze kickboxera, který umí udeřit pěstí a rukama a nohama...). To by se prostě v 21. století v údajně „civilizované“ Evropě stávat nemělo!

- „Pokud přijedou lékaři z jiných evropských zemí a uvidí, v jakých podmínkách jsou drženi ukrajinští váleční zajatci v rusku: podívají se na ty strašné cely, kde je plíseň, kde běhají krysy, kde lidé pijí pouze technickou vodu, kde se lidem dává polévka z odpadků, shnilé ryby... Je děsivé si představit, jak může člověk přežít v takovém zajetí“, - říká Natalija.

Ruští sportovci na olympiádě, ukrajinští sportovci v ruském zajetí

Ukrajinec Mykola Kušnarjov není zdaleka jediným sportovcem v ruském zajetí. Pouze mezi bývalými hráči Chernihiv „Burevisnyk“ jsou dva takoví. Druhým je Mykyta Kaliberda, bývalý hráč klubu Super League, který byl zajat v roce 2022.

Zda ruští a běloruští sportovci, kteří (a to je důležité) nevyzývají diktátory svých zemí Vladimira Putina a Alexandra Lukašenka, aby propustili své ukrajinské sportovní kolegy Mykolu Kušnarjova a Mykyta Kaliberdu z ruského zajetí, nevyzývají alespoň rusko k výměně všech ukrajinců drženych v ruském zajatí... Měli by takoví ruští a běloruští sportovci volně soutěžit v bezpečné Francii, zatímco jejich země vytvoří peklo v Ukrajině? Zdá se nám, že odpověď je jednoznačná: ne, nemají.

- „Do civilizovaného světa bych nepustil žádného občana ruské federace. Pod žádnou vlajkou. Naši ukrajinšti sportovci nemají běžné možnosti trénovat - několikrát denně máme vzduchové alarmy. U nás se ruskou armádou bombardovany stadiony, zničiny sportovní haly, zavřené koupaliště atd. Velký počet našich ukrajinských sportovců zemřeli v důsledku ruské války, byli zraněny a zmrzačeni v důsledku nepřátelských akcí. A jak mohou soutěžit naši sportovci, kde jejichž rodiče v této válce zemřeli? Věřím, že zatímco ruská válka v Ukrajině pokračuje, sportovci z ruska a běloruska by neměli mít povoleno účastnit se žádných mezinárodních soutěží! Ať se bělorusové utkají s rusy. Neumožňují nám žít v míru a našim sportovcům - trénovat a připravovat se na soutěže. Proto bychom proti tomu neměli být jen my, Ukrajinci, ale i celý civilizovaný svět, - zdůrazňuje Natalija Kušnarjova.

P.S.

Mykola Kušnarjov porazil rusko a bělorusko. A to není metafora. Bývalý hlavní trenér "Burevisnyk" Volodymyr Zhula nám poskytl fotografii, na které stojí tým Černihiv, za který Mykola hrál, s medailemi a pohárem turnaje "Tři sestry".

Byly to soutěže, které uskutečnili se ještě před rokem 2014, tedy před útokem ruska na Ukrajinu, konaly na pomezí ukrajinské Černihivské oblasti, ruské Brjanské oblasti a běloruské Gomelské oblasti. Tohoto turnaje se zúčastnili zástupci tří zemí, z nichž dvě tehdy označily Ukrajinu za „sestru“, a nyní na tuto „sestru“ zaútočily.

Mykola Kušnarjov porazil rusko a bělorusko a dokázal, že je to docela reálné. Proto se nesmíme vzdávat. Ukrajina musí vyhrát válku. A Mykola se musí vrátit do domu, kde na něj čekala manželka a syn. Ale k tomu by nám všem – každému, kdo čte tento text – neměli být lhostejní.

Pomozte ozbrojeným silám Ukrajiny a připomeňte Mezinárodnímu olympijskému výboru ukrajinského volejbalistu Mykolu Kušnarjova, který je více než 2 roky v ruském zajetí.Jeho jméno, jména dalších ukrajinských sportovců zajatých ruskem, by mělo zaznít na stadionech v Paříži.

Sergei Karaß

Černihovská mediální skupina